Merleau-Ponty, Maurice (1908-1961) Francouzský filosof. Jeho hlavní přínos politickému myšlení spočívá v pokusu sladit MARXISMUS s fenomenologií. Za druhé světové války se účastnil odbojového hnutí, kde také navázal přátelské vztahy s několika radikálními intelektuály, mezi nimi i se SARTREM, s nímž v roce 1945 založil revue Les Temps Modernes. MerleaucPonty zde pracoval do roku 1950 jako politický redaktor a psal příspěvky k existencialistické analýze světových událostí. Sympatizoval s komunistickou stranou, ale odpor, který pociťoval ke stalinismu, mu zabránil do ní vstoupit.
Roku 1952 z časopisu odešel, protože pochopil imperialistickou roli Sovětského svazu v Koreji. Nepohodl se se Sartrem, který se tehdy sbližoval s komunisty, a v roce 1955 veřejně vyhlásil své rozčarování z marxismu jako takového. Poté psalo politice jen zřídka, avšak podpořil ještě krátkodobou socialistickou vládu, v jejímž čele stál Mendes-France. V každém případě lze Merleau-Pontyho život charakterizovat spíše jako život spisovatele a akademika než politického aktivisty. V roce 1952 byl jmenován profesorem na prestižní katedře filosofie Collége de France. Ke konci života se zabýval přehodnocením filosofických základů politiky, i když se jeho zájem nyní více soustředil na jazyk a estetiku.
Hlavními politickými spisy Merleau-Pontyho jsou Humanismus a teror (1947) a Dobrodružství dialektiky (1955). První z těchto děl přináší obhajobu revolučního násilí, kdežto druhé již opatrněji zkoumá osud dialektiky v těch pomarxovských filosofiích, které se takového jednání zastávají. Další eseje na politická témata se objevily v pracích Primát vnímání (1947), Smysl a nesmysl (1948) a Znaky (1960). Klíč k Merleau-Pontyho politickým spisům však leží v jeho filosofIi.
Ta je nastíněna ve Fenomenologii vnímání (1945), jejíž předmluva skýtá nejjasnější podání jeho existencialistické fenomenologie. Posmrtně vydané výňatky z nedokončeného díla Viditelné a neviditelné (1964) jsou dokladem hlubokého přehodnocení tohoto stanoviska. V Merleau-Pontyho politické filosofii se pojí tři hlavní přístupy: fenomenologie, EXISTENCIALISMUS a marxismus. FenomenoIQgie znamenala popis způsobu, jak se význam jeví ve světě a vyžadovala systematické zkoumání všech významů, které denně bereme jako samozřejmé. Podle Merleau-Pontyho nejdříve strukturujeme naše prostředí skrze akty vnímání, jež jsou složitou souhron mezi naším tělem a světem. Z toho získáváme měnící se a neurčité formy, jež jsou však významuplné. Při konstituování koherentního světa ze zmatku se nespoléháme na vědomí, protože jsme ztělesněnou myslí nacházející se ve smysluplných situacích ještě před jakoukoliv reflexí. Tvrdí, že teorie a artikulace, jež následně vnucujeme tomuto "žitému světu", nemohou být jiné než pouze provizorní a druhořadé záznamy úplnější a citlivější zkušenosti, již nemohou nikdy obsáhnout. Uchovávají si částečný charakter st~jně jako otevřenost a dvojznačnost pÚvodního smyslového vnímání. Z těchto studií vyplývá hluboce antikarteziánský závěr, jenž napomáhá odmítání subjekt-objektového dualismu jak v jeho idealistické, tak i empiristické podobě.
V Merleau-Pontyho existencialismu to vede k tvrzení, že existence vždy předchází esenci: nikdy nemÚžeme vystoupit vně naší situace, abychom ji zhodnotili, ani si nemůžeme činit nárok na absolutní vědění; spíše vnášíme význam do světa prostřednictvím činu. Rozeznáváme-li význam v dějinách, je tomu tak proto, že zakoušíme logiku událostí z naší perspektivy angažovaných aktivních jedinců. A nabídneme-li záznam takových významÚ, jsme povinni uznat, že jejich povaha je provizorní a otevřená qodatečným interpretacím.
Právě tato existencialistická fenomenologie prostupuje Merleau-Pontyho marxismus a vlastně celou jeho politiku. Obsahuje neochabující útok na všechny doktriny a hnutí, které si kladou za cíl předložit úplné porozumění nebo vyžadují vnucení konečných historických řešení. Ztotožňuje taková přesvědčení s racionalismem, který si myslí, že svět lze zcela poznat, a tedy ovládnout. Tuto chiméru sdílí LIBERALISMUS, když věří ve schopnost jedincÚ dospět k racionálním rozhodnutím, s orthodoxním marxismem, který si činí nárok pochopení zákonÚ dějin.
Když marxismus rozeznává v historii jednotný vývoj a za jeho výsledek považuje proletariát, stává se spíše racionalistickou než dialektickou filosofií. Režimy založené na takovém pojetí se nutně stanou setrvačnými, uzavřenými a násilnickými, protože se nemohou adaptovat na naléhavé požadavky a zápasy, jež jsou nutně výsledkem všech provizorních řešení.
Merleau-Ponty místo toho volá po stylu politiky, který uznává historickou nahodilost a riskantnost i bouřlivou proměnlivosťpolitiky. Púvodně mluvil v tomto smyslu o fenomenologickém marxismu, později o novém liberalismu. Taková politika se nepokouší vnutit žádná předpojatá řešení událostí. Přiznává, že historii nemůžeme řídit, protože její instituce vznikají v jakémsi "mezisvětě", kde se individuální akty sbíhají do výsledku, za který nikdo nenese odpovědnost. A přece - protože historie je výsledkem intersubjektivních aktů, je prodchnuta lidskými záměry. Podobně jako u forem vnímání je i její smysl otevřený, nikoli však libovolný; mezi různými možnostmi skýtá i omezenou svobodu posunovat události progresivním směrem pokud získáme možnost volby a podpoříme určitou alternativu. Podle fenomenologického marxismu tedy rozum vstupuje do světa pouze jako konkrétní a stále se vyvíjející projekt. Musí se bolestivě propracovávat k jednotné perspektivě, kterou dosahuje v boji a komunikaci. Nemá žádných záruk; není žádná preexistující idea, kterou by mohla nějaká elita prosadit v našem zájmu. Politika ve shodě s tím má interpretovat události, jak se odvíjejí. Pokouší se utvářet a rozšiřovat vědomí mas, protože ví, že významy se vrývají do historie právě na rovině masových akcí. Je politikou bez iluzí.
Zůstává revoluční, protože nemá konečné cíle, i když se upíná k humanistické hodnotě obohacování a rozšiřování příležitostí pro koexistenci. Chápe, že svoboda spočívá v naší schopnosti ustavičně transcendovat dané a tím otevírat nové možnosti při současné akumulaci tradičních pravd. Je výzvou zhmotnělým, konkretizovaným strukturám, které utlumují naši schopnost tvořivé odpovědi a změny. Racionalismus je na tomto místě obzvláště nebezpečný, jelikož si nárokuje definitivní řešení bez jakékoli alternativy.
Merleau-Ponty nakonec shledal marxistické tíhnutí k proletariátu jako jedinému historickému činiteli něčím, co odporuje dialektickému a otevřenému počinu. Přesunul svoji loyalitu na nekomunistickou levici, i když byl poznamenán obecným pesimismem vzhledem k bezcílné politice padesátých let. Kritikové jej obviňují z nedostatku skutečné analýzy moci a z toho, že se poddal právě tomu idealismu, na který útočil. Avšak Merleau-Ponty nikdy netvrdil, že předkládá vyčerpávající vysvětlení své doby, ani program na nápravu jejích problémÚ. Místo toho nás vyzval k trvalému zpochybňování významů, s nimiž se každodenně setkáváme, a poskytl nám filosofické a politické dÚvody, proč v tomto úkolu pokračovat. DHC odkazy
Merleau-Ponty: Humanism and Terror, přel. J. O'Nei]J. Boston: Beacon, 1969.
_: Adventures oJ the Dialectic, přel. J. Bien. Londýn: Heinemann, 1974.
literatura O'Nei!, J.: Perceptiol1, Expression and History: the Sodal PhenomenoloKY (Jť Maurice Merleau-Ponty. Evanston, III.: Northwestern Univerity Press. 1970.
Schmidt, J.: Maurice Merleau-Ponty: between Phe!1ome!1o!ogy and Structura!ism. Londýn: Macmj]]an, 1985.